Zdroj: http://prazskestromy.cz/index.php?a=5 • Vydáno: 24.4.2010 19:52 • Autor: A.Rudl
I v minulosti byly v Praze staré stromy. K některým se vážou pěkné pověsti. Pojďte si je přečíst.
Kampa
Kampa prý byla v dávných dobách porostlá neprůchodným lesem. Největší strom stával na břehu - byl to dub, jehož větve čněly do nebe a na druhé straně se dotýkaly vodní hladiny. Když ho poráželi, z dutiny stromu vylétla sova, jež u starých Slovanů byla posvátným ptákem. Stavitelé to považovali za požehnání, a tak první pražský mlýn dostal jméno Soví, které zdědily i dnešní mlýny (pozn. správnější verze bude, že získaly jméno podle majitelů).
→ dnes nalezneme na Kampě památný platan javorolistý (v unikátní galerii pod číslem 15)
Pražský hrad - Staré purkrabství
Ve dvoře starého purkrabství, kde bývalo popraviště vznešených osob, stával košatý ořech zvaný Zahrádka. Za času Marie Terezie přišla do Bílé věže paní, jež svého starého muže, pana Zahrádku z Eulenfelsu, zavraždila, aby si mohla vzít mladého milence. Ve vězení byla stižena šílenstvím. Když se Marie Terezie dozvěděla, že trest byl vykonán na šílené ženě, nechala popraviště zrušit a na jeho místě dala zasadit strom. Tak získal ořech jméno poslední popravené - Zahrádka.
Bílá hora
Na Bílé hoře prý v místě, kde stojí letohrádek Hvězda, kdysi z nitra země vyrůstal posvátný dub, u něhož se scházeli starší rodu k vážným rozhodnutím. Pod stromem hořel věčný oheň, do něhož byly vhazovány vonné byliny, které po vdechnutí přinášely sny, jejichž prostřednictvím se dalo nahlédnout do budoucnosti. Jako díkůvzdání za sílu, která vycházela ze země, se jednou na rok konala pod větvemi stromů slavnost, při níž bylo obětováno obilí ptákům a chléb zvěři. Když se v Čechách ozval hlas prvního zvonu, svolávajícího křesťany k ranní modlidbě, posvátný oheň sám od sebe zhasl. Mnozí se ho pokoušeli znovu zažehnout, ale z plamenů se valil hustý černý dým a oheň nabýval zlých tvářností. Proto byla jáma, v níž po léta hořel, zasypána, aby v pozdější době nemohlo dojít k neštěstí. Prastarý dub vzal za své, když započala stavba břevnovského kláštera. Ve chvíli, kdy byl položen základní kámen, udeřil do stromu z čistého nebe blesk a mohutného velikána spálil. Vypráví se, že mnozí se popel z posvátného dubu uschovali do váčků, které nosili na krku, nebo ho zakopali pod práh svého domu. Věřili, že jim přinese štěstí, sílu a zdraví. Ke každoročním slavnostem se však lidé scházeli i nadále ve strachu před silami země.
→ dnes v oboře Hvězda nedaleko letohrádku nalezneme památný dub, který by mohl být třeba z jedním z potomků, kdysi posvátného dubu o kterém se zmiňuje pověst. Dále v oboře nalezneme 5 památných jírovců maďalů a 5 památných buků lesních (v unikátní galerii pod čísly 45, 51, 52, 53, 54 a 61)
Břevnov
Pověst vypravuje, že když započala stavba Břevnovského kláštera, byl v okolí nedostatek dřeva. Klášter již byl vystaven, chyběly jen krovy, ale nebylo dost peněz na dopravení klád. Na Bílé hoře vyrůstal se země obrovský dub, starý přes tisíc let, jehož dřevo by stačilo na dokončení stavby. Prastarý strom však hlídal čert, který rád odpočíval v listoví stromu, když ulovil nějakou nebohou lidskou duši. Mniši strom zaříkali, kropili svěcenou vodou, ale nakonec se vždy musili dát na útěk. Když nic nepomáhalo, navrátili se k rozestavěnému klášteru a poklekli k modlitbám. Když modlidba končila, přivezli právě znov na věž klášterní kaple. Mniši správně pochopili Boží vnuknutí. Hlas zvonu spojený s modlitbou vyhnal čerta, který se již nikdy nevrátil. Strom byl skácen, rozřezán, a jeho dřevo zpracováno na krovy. Podle jedné z těchto klád - břevna - prý klášter získal své jméno.
Zdroj: Růt, Pavel: Pražské tajemno. Volvox Globator, Praha, 1995